Důležitost, důležitost a zase ta důležitost

barunka 2Důležitost je dětská nemoc. Mluví se o tom v mnoha textech, že tato „dětská nemoc“ je něco, čím si dítě musí projít a pak z toho vyroste. Vyrůst bychom měli ideálně všichni z tohoto dětského vnímání sebe a to tím, že si projdeme různá „vývojová stadia“ pýchy či deprese ega,  abychom je poznali, tím je ovládli a dospěli.

Dětství je tady zjednodušeně řečeno od toho, abychom se poznávali. Učili se příkladem druhých, vlastní zkušeností , tyto zkušenosti nám byly osvětlovány těmi, kteří vědí, co činí, a tyto zkušenosti jsme v dospělosti zúročili a na nich pak dál stavěli. To je ideální základ sebepoznání.

Vidíš mě?

Dětství je čas objevů, her i proher. Učíme se, uvědomujeme se o svém Já  skrze získávání pozornosti, zaměřování pozornosti, porovnávání, soutěžení, urážení, křičení, mlčení, zviditelňování, podmiňování, upozadění, obětování, velení, shazování nebo  povyšování sebe či druhých … .

Tvrdíme, že já to umím líp než ty; ty to neumíš/neděláš/nechováš se jako já; koukej, jak já krásně maluju a ty to nemáš tak hezký jako já; dívej se;  dej mi to nebo ono a když mi to nedáš, tak se urazím, pomluvím tě, odsoudím tě… ;  všimni si mě, protože když si mě nevšimneš, já budu trpět, brečet, zlobit se, nebudu se s tebou bavit, budu smutná, ne-mocná .… ; věnuj mi pozornost, protože když ji dostanu, budu mít radost, když pozornost nedostanu, budu ji muset upoutat a budu se snažit pořád něco dokazovat…nebo tě potrestám svým nezájmem a pohrdáním atd..

Když takto o sobě dáváme vědět jako děti, činíme jako děti, je to  pochopitelné, srozumitelné, bývá to i příjemně soutěživé,  rozmarné, často i sympatické, roztomilé atd..

Postupně bychom však skrze dětství měli dospět k tomu, že se nemusíme bát oddělenosti, protože oddělení nejsme. To ani nejde. Jsme součástí celku, ze kterého se vyčleňujeme sami skrze svoje nedospělé  ego, které se bojí vlastní nedůležitosti a tak se potřebuje srovnávat a tím oddělovat skrze povyšování či ponižování a začne dávat nálepky typu horší-lepší, dobrá-špatná, hodný-zlý, schopný-neschopný, odměna-trest, opěvování-pohrdání … . Čím víc vlastní důležitosti, tím víc oddělenosti a tím víc osamocenosti. Je jedno, jak dobří herci jsme a jak dokážeme na druhé zahrát spřízněnost, neodtrženost…  . Za čas se stejně naše nitro ukáže v celé své dětské zraněnosti.

Vidím se

Skutečně sebevědomý, dospělý člověk nepotřebuje  srovnání s ostatními. Nepotřebuje trpět pýchou, ani nemusí pojídat pilulky a trpět depresí z pocitu vlastní bezcennosti, protože nedostal to, co si myslí, že by mu důležitost potvrdilo (ať je to cokoliv).   Pokud jsme z dětských postojů nevyrostli a tyto postoje zaujímáme jako dospělí, není to ani milé, ani příjemné, ani veselé, ani vtipné, ani roztomilé, ani přitažlivé, ani láskyplné … . Činí tak nedospělé ego, které nutně musí dospět a  stát se naším pomocníkem a partnerem, místo toho, aby  svým záškodnictvím a pubertálním projevem  dávalo vědět, že je tady.

Dětská důležitost v dospělém těle

Za nepříjemnostmi, které se nám dospělákům v životě dějí,  stojí právě ego, ona zraněná dětská důležitost, kdy jsme ji v určité oblasti svého života nedostali a bojíme se, že nejsme důležití.

Proč máme potřebu i jako „dospělí“ neustále něco vysvětlovat, útočit, ponižovat druhé, ubližovat sobě i druhým, bránit se, obhajovat se, zlobit se, povyšovat se, zviditelňovat se, pomlouvat  … a díky této potřebě prožívat s tím související nepříjemné emoce?

Kdo by utrpěl a co by utrpěl, kdyby se nehájil, nepřetlačoval, nezviditelňoval, nebránil, nezlobil, neponižoval…?

Kdo nikdy nebyl dítětem, nemůže se stát dospělým. Charlie Chaplin

Je to právě naše ego. Bojí se, že by utrpělo  jakoukoliv „malost“ a okamžitě použije všechny dostupné metody na obnovení své velikosti  a to z toho důvodu, že se začne cítit nepřijímané, opuštěné, osamocené, ohrožné, prostě … malé a ještě menší. Jen ego nedospělého člověka používá mechanismus viník-soudce, agresor-oběť, útočník-obránce, přítel-nepřítel, pýcha-deprese … .

Co s tím?

Nerovnovážný stav už si většina z nás vyzkoušela na vlastní kůži nebo jej stále dokola prožívá: Útok – Útěk. Mnozí často používají vytěsnění typu: Mě se to netýká. Jaké následky tyto reakce mají netřeba zmiňovat.

Můžete to však udělat  i jinak. Stoupnout si do „pozadí“ a pozorovat. Chcete-li se stát nezávislými na egu a dospět, stačí, když se oprostíte od vlastní důležitosti a nebudete se bránit, když vás budou podceňovat, ponižovat, pomlouvat, zesměšňovat, kritizovat, obviňovat… . Zkuste nereagovat, neobhajovat se, nebránit se. Prostě to přijměte a pozorujte. Pokud dokážete takto poodstoupit od situací, zjistíte, že se nic nestane, nic se neděje a nabudete sílu a osobní svobodu. Neříkám, že musíte být zaslepení a necháte si všechno líbit. Říkám, že můžete dát druhým za pravdu, přestože s nimi nesouhlasíte.  Každý má svoji pravdu a ega druhých nebude zajímat vaše pravda. Ego  chce slyšet, že má pravdu. Nic jiného. Egu jde o jediné. Cítit vlastní  velikost.  Tak mu ji prostě dejte a pozorujte.

Pokud se vám stane zvykem tento postoj, ve kterém druhým dovolíte si o vás myslet cokoliv, snížit vás, mít pravdu, dáte si dárkem nezávislost na mínění druhých.

Když totiž nemáte potřebu zvítězit, nebojíte se ani prohrát, protože se nebojíte neúspěchu. Nebojíte se být slabí a to ještě ke všemu z pohledu ega. Slabost je totiž v tomto pojetí jen zdánlivá. Nemáte už prostě potřebu být lepší než druzí. Pokud se vám toto podaří, zažijete nejen osobní svobodu naplněnou citlivostí a  zbavenou emocí, ale zažijete vlastní velikost, oproštěnou od potřeby uznání druhých. Zažijete radost, uvolněnost, naplněnost, kterou nakazíte druhé. Teprve teď jste totiž porozuměli hrám ega a přestáváte bojovat s egy druhých. Vyhráli jste nad svým egem a stáváte se velitelem vlastní  lodi.   Teď už se dokážete zasmát sami sobě, protože už nebudete mít strach z toho, že nebudete důležití.

Ego vždy naráží jen na svůj vlastní obraz, zrcadlící se v egu druhých. Ti, kdo jsou dospělí, tzn.mají svoje ego pod kontrolou, se o ega druhých nezajímají a s egy ostatních nebojují. Dospělí  berou  nevyzrálá ega druhých jako děti. Dovolí jim hrát si jak chtějí, ale nastaví mantinely, které nedovolí překročit.

Ano, stačí dovolit si cítit se hloupě, trapně, nevyhrát, neuspět, nebýt velcí a mít se přesto stále rádi.  Stačí si jen všimnout svého ega, které ještě možná nemá probuzeného šéfa a tak činí, co jeho jest. Má potřebu soutěživosti, potřebu hájit se, obviňovat … ze strachu z nedůležitosti.

Teprve takový člověk, který vyhrál vlastní boj tím, že složil zbraně,  má sílu. Teprve od takového člověka má  slovo sílu.

Mnozí z nás touží být tou ikonou, na kterou je vidět,  ke které každý vzhlíží, ale která je většinou osamělá, protože vychází z ega, které se bojí své nedůležitosti.  Málokdo si uvědomuje, že mnohem hodnotnější  je být tím, kdo je otevřený, nechá  vše  přicházet a vybírá si.

Někdy prostě stačí jen neřešit, nezaujímat postoj, nevyjádřit svůj názor, i když ho kolem všichni mají potřebu vyjádřit a taky tak činí. To neznamená, že vám bude všechno jedno nebo v sobě budete něco dusit a navenek se tvářit, jak jste v pohodě. O tom to není. Zkuste se této potřeby důležitosti alespoň na chvilku vědomě vzdát, uznejte v duchu svoji pravdu, kterou nebudete druhým mávat před nosem,  dejte za pravdu  ostatním (nemusíte s nimi souhlasit), pozorujte a uvidíte, co se bude dít.

Hana Jurtíková

Tento článek může být volně šířen v nezměněné podobě s kontaktem na autora a s aktivními odkazy na internetové stránky včetně této poznámky.