Ego jako stav duše

Vyhodit ptáče z hnízda, aby se naučilo létat, dokáže jenom láska. Jaký by mělo život, kdyby se bálo vlastních křídel?

Jenom láska dokáže bezpodmínečně milovat ego, které vyrazilo jako dítě na zkušenou do světa. Jenom láska ho dokáže nesoudit a dát  mu další šanci, aby se mohlo vrátit tam, kde je jeho místo (ať už činilo, co činilo) a mohlo vykonat, k čemu bylo předurčeno. Žití v bytí, které se nepovyšuje, ani neponižuje, prostě je.

Co je ono létání?

Převzetí odpovědnosti za osobní svobodu. Vědomí vlastní síly, kterou přirozeně využíváme a pomocí které tvoříme svůj život namísto sebeničení vlastní silou.

Psát o egu je velmi  ošemetná záležitost. Záleží na tom, z jakého úhlu pohledu a stupně poznání se člověk na ego dívá. I já budu psát o egu z mé úrovně poznání a to proto, že mnoho mých klientů se mě  na ego ptá. Co to je, k čemu vlastně je, jak se ho zbavit, proč se ho zbavit, co se stane, když se ho zbavíme, co se stane, když se ho nezbavíme atd..

Problém je, že každý si pod pojmem ego představuje něco jiného.  Taky jsem se v tomto tématu kdysi ztratila a občas se ztratím ještě  dneska. )) Nevěděla jsem, co mám vlastně dělat a proč,  kde začít, co je dobře, co to vlastně ego je … . Nerozuměla jsem.

Netvrdím, že to, co tady napíši, je pravda. Proto buďte prosím k tomuto článku schovívaví. Je to moje pravda, můj úhel pohledu, moje zkušenosti a nesnažím se tím vyvrátit vaši pravdu, protože určitě máte pravdu. Neřeknu nic nového, jen to řeknu svými slovy, za kterými si stojím.

Jsme

Jsme. Abychom se zažili a vědomě tvořili, dostali jsme mysl, prostřednictvím které tvoříme. Mysl si však musíme uvědomit. Mysl totiž nedokáže uchopit neohraničenost. Musí vytvořit něco, co ohraničí. A tak stvoří Já. Ego.  Ego je tady od toho, aby nám pomáhalo uvědomovat si svoji jedinečnost, originálnost, osobitost, odlišnost od ostatních lidí. Jak jinak bychom se mohli prožívat, kdychom se v druhých ztráceli? Ego  je naše ohraničení (osobnost), vytvořené myslí. Jedinečná osobnost, skrze kterou se prožíváme. Nejsme tato osobnost, která se skládá z mnoha různých systémů přesvědčení, programů…, které mívají různou kvalitu (prospívají nám či neprospívají) a vytváří je mysl. Nejsme program. Nejsme přesvědčení. Nejsme myšlenka. Jsme vědomí, které pozoruje a svojí pozorností skrze mysl oživuje myšlenky. Tak tvoří vědomí ve hmotě. Zaměřením pozornosti. Jsme vědomí, které zhmotňuje to, na co se zaměřuje skrze mysl, kterou nejsme.  Mysl je pouze nástroj vědomí ke tvoření.  Jsme tvůrci a pozorovatelé svého života, který jsme si přišli vyzkoušet. Vyzkoušet a naučit se, jaké to je, když tvoříme, jak tvoříme…. . Život nemá zkoušet nás. Život je naše umělecké dílo a my jsme sem přišli proto, abychom se zažili jako umělci a svoje autorské dílo si prožili a neustále je dotvářeli k obrazu svému. K obrazu našeho vědomí tady a teď. Život není konečné dílo. Dokud dýcháme, tvoříme. Jsme to, co je za myslí. Jsme to, co mysl uvádí do chodu. Jsme ti, co oživují. Jsme bozi svého života. Sami sebe se ptejme, proč si nedáváme to, co potřebujeme.

Programy

Skrze jednotlivé systémy přesvědčení, programy, soubory programů….(říkejte tomu, jak chcete)  se poznáváme. Skrze zkušenost se učíme, kdo jsme, co je ego… . Je v naší moci si vědomě či nevědomě prožít programové  lekce a programovat nebo si „stoupnout“ mimo program.

Přišli jsme se zažít. Vykonat svůj záměr v synchronicitě. Problém je, že se nám do toho všeho zaplete myšlení. Ego. Začneme být učeni myslet, přemýšlet, domýšlet, vymýšlet, až se úplně „vymyslíme“ a s naším myšlením a programy se ztotožníme. Zkrátka, okolí nám po narození velmi rychle svým vlastním „příkladem“ pomůže k tomu, aby nám sdělilo či ukázalo, kdo jsme, co si myslet, jak myslet, jak žít a převáží rozum nad citem. Naučí nás to většinou ti, kteří sami nevědí, kdo jsou  a  my jim většinou uvěříme, protože nám nic jiného ani nezbývá. Přitom by úplně stačilo, kdyby nám okolí dopomohlo k tomu, abychom se poznali sami a nevtiskovalo  do nás svoje přesvědčení. To však od okolí vyžaduje uvědomělost.

Mylná představa o sobě samém nás následně vyhazuje ze středu. Z rovnováhy. Začneme se ponižovat nebo povyšovat a začneme si tak „osahávat“ dualitu a hrát role typu dobrý-špatný, schopný-neschopný, viník-soudce…  .  Situace pro nás začnou být buď úžasné nebo příšerné. Lidé jsou pro nás buď fantastičtí nebo hnusní atd.. Začneme myslet černobíle. Zkrátka jdeme z extrému do extrému. Buď dřeme jako koně, nebo neděláme nic, chytáme lelky, naříkáme…  . Věříme nesmyslným systémům přesvědčení o sobě samém a přitahujeme si do svého života lidi, kteří nám nastavují zrcadlo. Věříte, že jste méněcenní? Pak se ve vašem životě nachází lidé (vaše zrcadla), se kterými se méněcenně budete cítit… . Paradoxně oni to tak vůbec vnímat nemusí a vy je pravděpodobně budete obviňovat z nabubřelosti… . Právě totiž zažíváte dualitu. Protiklady. Právě stojíte mimo svůj střed a žijete svůj uměle vytvořený svět méněcennosti, ze kterého vede cesta skrze uvědomění si své vlastní hodnoty.

Ego, naše osobnost, jedinečnost a oddělenost nám začne přerůstat  přes hlavu tehdy, kdy se s ním a jeho formami začneme ztotožňovat, začneme si brát věci osobně a příliš vážně. Začneme být na egu závislí a následně  se v něm ztratíme.  Ejhle, na světě je egouš. Člověk nedospělý, který se povyšuje nebo ponižuje. Člověk, který se srovnává, je závislý na srovnávání a jeho výsledku.

Egouš zkrátka nepochopil (ani nemohl, když v tom vyrostl), že ego má od toho, aby mohl prožívat sám sebe (ne na úkor ostatních a ne na základě toho, co si ostatní myslí), aby se mohl zažít, prožít určitou zkušenost, zahrát určitou roli… . Nic víc, nic míň. Není tou rolí, není tou formou. Je to hra a kdo si hraje, nezlobí. Ale stane se. Zapomeneme díky přerostlému egu na hru a začneme se brát vážně. Vážně důležitě či vážně nedůležitě. Ego nás přeroste a ovládá nás, místo abychom ovládali my jeho. Začne režírovat, k čemuž vůbec není předurčeno, čili toto umění vůbec neovládá a tím začne vytvářet peklo na zemi.  Začne se bát,  začne vycházet z nedostatku a vytvářet nadbytečné potenciály. Problém nastává ve chvíli, kdy se s egem ztotožníme. Uvěříme egu, že jsme to my, staneme se egem egouškem a nasadíme si jeho masku, o které vůbec netušíme, že je to maska a tím pádem ji nemůžeme ani odložit.  Na čele pak míváme nápis typu: Jsem povýšenost, důležitost, bojácnost, nejistota, méněcennost, viník, soudce … . Jaké hry pak nevědomě rozehrajeme, jaké role v nich sehrajeme díky strachu, to už známe každý z vlastní zkušenosti.

Osobnosti, kterou jsme vytvořili a která nás přerostla (povyšuje se nebo ponižuje), říkáme  egoista. Ano, mohli bychom ještě rozebrat opak egoisty, altruistu, ale věc bychom udělali zbytečně složitou. Takže, taková „přerostlá“ osobnost-egoista začne vytvářet nadbytečné potenciály skrze povyšování či ponižování. Každý nadbytečný potenciál znamená výkyv z rovnováhy (akci), kdy zákon rovnováhy musí nutně začít  vytvářet protichůdnou energii – protipól. Tyto protipóly na základě tohoto zákona musí nutně stanout tváří v tvář. Jak spolu zareagují je další věc. Každopádně výsledkem takového „setkání“ by mělo být porozumění celé věci a rovnováha. Častějším výsledkem je však  větší či menší konflikt, krize, bouřka, hádka … , skrze které je pak nastolen rovnovážný stav.

Co je nadbytečný potenciál?

V případě myšlení je to hodnocení, srovnávání. Věcem, situacím, lidem, názorům, vlastnostem, představám… přisuzujeme větší nebo menší důležitost než jiným. Jakýkoliv výkyv z rovnováhy směrem „nahoru“ či „dolů“ je nadbytečný potenciál, který příroda dříve či později uvede do rovnovážného stavu. Vyrovnávání pak člověk zažívá jako větší či menší nepříjemnosti.

Pokud ve svém životě zažíváte problémy, bouřku, krizi….znamená to, že jste něco ve svém životě uvedli do nerovnováhy a zažíváte vyrovnání. Vstoupili jste do hry ega (mysli), ať už vědomě či nevědomě. Pokud se vědomě nerozhodnete pro harmonii,  budete se stále jen snažit vyrovnávat mysl. Tzn. budete se snažit o rovnováhu mezi plusem a mínusem. V podstatě budete neustále usilovat o rovnováhu mezi dnem a nocí a výsledkem bude vyčerpávající snaha  o pološero.  Vaším cílem bude stále hledat nějaký smysl pro nesmysl.

Co s tím?

Nesrovnávat se. Nepovyšovat, ani neponižovat. Nehodnotit, neposuzovat, naučit se „jen“ konstatovat. Do hry ega nevstupovat. Poodstoupit, pozorovat, pochopit. Přijmout se takoví, jací jsme, bez závislosti na své jedinečnosti a potřebě ji srovnávat s jedinečností druhých. Nelze srovnávat hrušky a jablka. Můžeme svoji jedinečnost oslavovat, užívat si jí, ale ne ji stavět na piedestal nebo ji naopak shazovat. To je princip. Pokud tomuto principu porozumíme, může se nám lehce stát, že se objevíme na „chodníku slávy“. Ne za cenu ostrých loktů kvůli  strachu z vlastní nedůležitosti , ale z „obyčejné“ radosti z vlastního tvoření.

Takovou neutrální pomůckou může být uvědomění, že ke svému egu a ke druhým můžeme principálně přistupovat jako ke svým dětem, jako ke svým hostům. Respektovat je, ctít je,  věnovat jim pozornost, a zároveň jim dávat možnost svobodně si vybrat, aniž bychom si je snažili ochočit nebo si oni ochočili nás. Nastavíme pravidla, která je třeba respektovat.

Jak poznáme nadbytečné potenciály?

Podle emocí. Přestáváme být v klidu, vyrovnaní a začínáme být rozhození, protože jsme  závislí na výsledku. A tak jsme často „nahoře“ nebo „dole“.  Tuto rozhozenost vytváří naše přerostlé ego. Srovnává se. Bojí se. Má strach.

Čím víc „nahoře“, tím víc „dole“. Zlatá střední cesta je sebevědomí. Zdravé sebevědomí je rovnováha.  Vědomí o tom,  jak vytvářím svoji realitu, za kterou nesu odpovědnost.   Odpovědnost  za svoje myšlení, cítění, chování.  Sebevědomí je vědomí své vlastní existence, která se ani nepovyšuje ani neponižuje, prostě je.  Nesrovnává se třeba z pocitu méněcennosti, protože není méněcenností, není touto formou. Je to jen zkušenost. Jedinečnost si užívá sama sebe a tím pádem i jedinečnosti druhých. Takže emoce vám přijdou říct, kde máte tzv.blok. Lekci, kterou jste nepochopili. Lekci, která vám říká, tvůj postoj k sobě není zdravý a je potřeba tento postoj vyrovnat. Ztotožňuješ se s egem, které tě přerostlo. Přeceňuješ se nebo se podceňuješ.

Cílem nás všech by měla být probuzená osobnost.

Ta, která už zná úlohu ega, prožívá v radosti svoji osobnost a sdílí svoji jedinečnost s jedinečností druhých. Žije a nechává žít, protože ví, že jsme všichni propojení.  Nevytváří nadbytečné potenciály v rámci svého uvědomění a tvoří čím dál tím snadněji a lehčeji místo boření. Tzn. nesnaží se o rovnováhu protikladů, ale žije v harmonii, v pocitu štěstí, které nepomíjí. Už dosáhla harmonie díky tomu, že porozuměla světu protikladů a umí v souladu s ním jednat. Hledá, co lidi spojuje, ne co je rozděluje. Žije v jednotě, ne v rozdvojenosti.

Ano, egouš je spratek, je to lotr, který může napáchat hodně velké škody. Ale spratek se z něj stává tehdy, když nás přeroste. Buď mu to dovolíme, což se děje často nevědomě, tzn.spratka neznáme a tím pádem ho ani neovládáme, což nás neomlouvá.

Za druhé se ego stává spratkem,  když ho  potlačíme. Toto se děje často lidem, snažící se o duchovnost.

Ale to, co potlačíme,  nemůžeme poznat a to, co nepoznáme, nemůžeme ovládnout, ale ovládne to nás. Pak vítejte ve vlastním pekle.

Jediné, co v tomto případě můžeme udělat je, že ego budeme milovat jako svoje „dítě“. Přijmout ho, poznat ho, porozumět, vést. Pořád jsme totiž v tomto vztahu větší my!

Lidé, kteří neporozuměli úloze ega, z něj nemohou mít parťáka, o kterém velmi dobře vědí, proč s ním spolupracují a jak s ním nejlépe zacházet, aby parťák věděl, co má dělat, jaký je jeho úkol a nabyl v určitých mantinelech pocit důležitosti.  Tito lidé jsou pak sami řízeni svým vlastním egem, o kterém nemají často ani ponětí.

Málokdo z nás (já takového člověka osobně neznám) má rozpuštěné ego. Pevně věřím, že takoví lidé jsou. Ale bohužel jich zatím není jako hub po dešti.

Zda potřebujeme ego nebo ne, na to  si odpovězme každý sám.

Skrze něj zažívá naše duše jedinečnost, originalitu, sebeprožívá, poznává. Skrze ego poznáme, v jakém stavu se nachází naše duše. Zda je probuzená a nebo ještě spí. Jak jinak bychom o naší duši dostávali zprávy? Duše k nám mluví skrze pocity. Pokud nás přerostlo ego, pocity neposloucháme. Abychom si to uvědomili, dostali jsme emoce, těmi k nám mluví ego. Díky emocím poznáme, že konáme z ega, že posloucháme ego, které nám našeptává to či ono,  neposloucháme duši.

Jak jinak bychom svoji duši chtěli poznat? Jaký jiný nástroj bychom  chtěli? Ego je naprosto skvělé, pokud víme, kdo je a umíme s ním zacházet. Řekněme jen, že je „hravé“ a tu jeho „hru“ je třeba prokouknout. Ego musí  hrát naši hru. My si hrajeme s egem, ne ego s námi.

Válku s blbcem nikdy nevyhrajete. Pokud se do ní pustíte, klesnete na jeho úroveň a tam vás blbec porazí, tam je totiž silnější a navíc vám hrozí, že se blbcem stanete i vy. Na takovou válku totiž musíte použít jeho zbraně. Ty, které už dávno používat nechcete, protože to nemáte zapotřebí. Jenže, kdo s  čím zachází, tím taky schází. Nejsnadnější je cesta nejmenšího odporu. Stačí hru blbce uvidět, pochopit a nejlépe se do ní vůbec nepouštět. Pokud se do ní přece jen pustíte, tak uvědoměle, je třeba zůstat stát ve vlastní síle  a nesmí to trvat moc dlouho, jinak se v té hře ztratíte , zároveň v ní přijdete o svoji sílu a nakonec se sami stanete blbcem.  Stejné je to i s naším egem. 

Pokud svoje ego budeme chtít sprovodit ze světa či potlačit,  se zlou se potážeme. Budeme stále bojovat a ještě ke všemu jen sami se sebou,  vlastními zbraněmi a pálit budeme rovnou ostrými. Tento boj vyhrajeme jenom tím, že složíme zbraně a přiznáme všechno, co je naše. Jak to dobré, tak tu druhou stranu.  Pokud svoje potlačené stíny nepřiznáme,  začnou být na nás postupně vidět. Obličejem počínaje, držením těla konče, o nemocích psychických či fyzických nemluvě. Čím více a čím déle druhou stranu potlačujeme, tím hůř se věci mají.

Stačí však přiznat „neduhům“ jejich místo, porozumět jim, proč vznikly a pustit je.

Co je dobré a co je špatné?

Každá mince má dvě strany, i ego. Žijeme totiž v dualitě.  Dualita je naše hrací pole, které jsme dostali, abychom se učili, poznávali. Abychom rozeznali, kde se právě nacházíme,  potřebujeme protiklady. Protiklad je protiklad. Je bílá barva dobrá a černá špatná? Ne, stojí jen proti sobě, jsou si oním protikladem.  Záleží pouze na úhlu pohledu. Podíváte-li se bez hodnocení(kde je naše místo pozorovatele), nebudete mít námitek ani k jedné z barev. Dokonce můžete být barvou, kterou chcete, pokud dokážete neposuzovat, nehodnotit. Prostě si to jenom vyzkoušíte.  Ztotožníte-li se však s bílou a odsoudíte-li černou, pak ji zákonitě postavíte proti sobě a uvedete do chodu zákon vyrovnání. Budete-li černou odsuzovat, budete-li k ní mít odpor,  budete si ji muset chtě nechtě vyzkoušet,  abyste poznali, že na černé není vůbec nic k odsouzení. To je princip vyrovnání. To je poznání. Pokud tuto zkušenost rychle pochopíte, pak v ní nemusíte uvíznout a nerozjedete mašinérii podobných zkušeností,  ve kterých se postupně ztratíte (protože se s nimi ztotožníte) a budete těžko hledat cestu do středu.  Jak praví stará, dobrá moudrost: Nejlepší je zlatá střední cesta. 

Zkusme brát věci takové, jaké jsou a nazývat je pravými jmény. To jen my, lidé, z nich děláme dobré, či špatné díky tomu, jakou jim dáváme nálepku, jak je používáme. Buď je můžeme zneužít a bořit nebo je využít a tvořit. Vytvořit svoji šťastnou nebo nešťastnou osobnost můžeme jen my sami. Záleží na tom, jaké nálepky jí postupně dáme a kterým postupně uvěříme.

Jak se dá tvořit třeba s agresivitou? Těžko. Nejdřív je třeba nazvat věci pravými jmény a porozumět zprávě. Ta v tomto případě říká, že je někde uvnitř nás (ať už výchovou nebo čímkoliv a kýmkoliv) blokovaná více či méně naše síla, která není využívaná. Blok (nesloužící přesvědčení) pak způsobuje ještě větší hromadění naší síly (energie…), která si říká čím dál tím víc o uvolnění.  Pokud ji neuvolníme, uvolní se neřízeně sama ven či dovnitř.

Naše síla, které jsme si vědomí, které se nebojíme,  kterou nikde neblokujeme a kterou přirozeně využíváme je tvořivá. Takový člověk uskutečňuje svoje záměry a je přirozeně asertivní. Pokud vlastní sílu někde potlačíme, pak ničí, stává se agresivitou, směrovanou ven nebo dovnitř. Pak nejsme zdravě asertivní, ale agresivní, máme strach a ničíme hlavně sami sebe. Agresivita mířená ven vypadá jako přetlačování, agresivita mířená proti sobě vypadá jako uhýbání nebo dělání mrtvého brouka, přehlížení. Obojí je však nemoc. Nemohoucnost projevit se přirozeně v určité oblasti. Tuto nemohoucnost-blok-problém-neschopnost a často následně nemoc si však způsobujeme sami. Nikdo nám nebrání říct a udělat, co je třeba. Jediný, kdo nám brání jednat je strach a bojí se ego, které si myslí, že nemůže, protože …  .

Strach je obrácená víra

A tím se dostáváme k tématu víra versus strach. Pokud jste ve spárech vlastní mysli, buď se snažíte něčemu věřit nebo se bojíte. Žádná rovnováha tady nikdy nemůže nastat.  Neexistuje napolo nevědomky, napolo věřit, napolo se bát. Strach potřebujeme pouze k tomu, aby nám připomínal a chránil naše tady a teď. Jinak je strach nástrojem ega, které je buď na straně strachu nebo víry, což je ono věčné nahoře nebo dole. Buď se snažíte věřit nebo se snažíte se nebát. Pokud z této hry chcete vystoupit, potřebujete  vědět. Vědět o sobě. Sebevědomí. Pokud o sobě máte znalosti, povědomí, dostatečné informace a chápete nástroje ega a jeho úkol, pak nebude ve vašem nitru místo pro víru či strach, protože je už nebudete potřebovat. Budete vědět.  Kdo ví, nepotřebuje věřit.  Potřebujete uvěřit, že čtete tento článek nebo to prostě víte a obejdete se bez víry nebo strachu, že by to nemusela být pravda?  Abyste věděli, k tomu se potřebujete „najít“. Potřebujete uvědomit si  sami sebe tady a teď a přijmout se se vším, co k vám patří. Teprve tehdy se můžete rozhodnout a svoji realitu začít měnit.

Jak přijmout své stinné stránky?

Nemusíme je přijímat. V tom spočívá ten vtip. Stačí, když si je uvědomíme (přiznáme) a přijmeme jejich opak. A na to už musíme mít „koule“. Je mnohem těžší  přijmout svoji sílu, přijmout to, že jsme schopní, než to, že jsme neschopní… . Proč nemůžete přijmout svoji sílu, svoji schopnost? Proč nemůžete přijmout svoji cenu místo méněcennosti? Protože žít ve stínu jsme si zvykli. Kdysi jsme přistoupili na hru ega a přijali jsme určitou roli, která se nám stala zvykem. I když je to „blbý zvyk“ být třeba méněcenným, je to něco, co známe. Znát svoji cenu je však jedna velká neznámá a té se bojíme. Nejsme to my, kdo se bojí, je to ego.  Co by se stalo, kdybyste byli schopní, hodnotní, láskyhodní, pozornostihodní pro sebe, nezávisle na druhých?

Přestaňte pracovat na svých slabých místech a začněte rozvíjet své talenty, které často berete jako samozřejmost nebo o nich nevíte!

Když si přiznáme své stíny a dokážeme definovat jejich opak, zjistíme, co nám chybí. Ve výsledku zjistíme, že se bojíme stále jedné jediné věci. Bojíme se svých schopností a možností a namísto sobě věříme našemu  egu. 

Samotné přiznání svých stínů způsobí, že nás přestanou ovládat a začnou pracovat pro nás, budou naším spojencem. V podstatě říkáme: „Přiznávám svůj stín (třeba strach z bezcennosti..) a uvědomuji si, že mé ego se bojí, že není důležité, schopné … . Pro mne z toho všeho plyne, že je třeba si uvědomit samotnou hru ega, kterou jsem si vybral/a k tomu, abych si uvědomil/a, že  mi  chybí uvědomění a důvěra v sebe. Čili, rozhodl/a jsem se pro hru s názvem méněcennost, abych si uvědomil/a svoji cenu, abych se probudil/a.

Přijímám svoji hodnotu. Sebehodnota se mi začíná stávat zvykem. Učím se vědomě žít svoji hodnotu.  Pokud sami sebe dlouho potlačujete, váš strach už  může mít gigantické rozměry a pak je potřeba najít někoho, kdo vám jej pomůže zpacifikovat a naučí vás s ním pracovat.

Každá vlastnost se dá využít konstruktivně či destruktivně. Je to jen na nás. Stačí ji jen přiznat, abychom  ji mohli poznat a následně ovládat. Musíme na ni „vidět“. Budeme-li se jí však bát, budeme-li ji potlačovat, neporozumíme jí, nevyužijeme ji, ale ona využije nás a skrze nás bude bořit, místo aby tvořila.

Mnoho citlivých lidí v dnešní době trpí tím, že mají strach ze svého ega a tím pádem jsou velice zranitelní. Naprosto zbytečně. Všechny vlastnosti ega nám mají sloužit na naší cestě, ne jít proti nám a ubližovat. Pokud nám ubližují, je to proto, že jsme neporozuměli jejich účelu, zprávě… a potlačujeme je (což nás často učí v dětství). Čím víc je potlačujeme, tím víc na nás tlačí. Neporozuměli jsme. Jediní, koho se bojíme, jsme my sami. Nevadí, lekcí i času k tomu, naučit se žít v harmonii  sami se sebou,  je dost.

Jak chceme vést ke zdravému  sebevědomí dítě, které budeme přetlačovat, které budeme věčně kárat, ze strachu je budeme omezovat … nebo je budeme  rozmazlovat, uhýbat mu… ?

Mnoho podob má dualita, mnoho smutných věcí se děje, když s ní neumíme zacházet.

Strach dokáže ublížit víc, než si dokážeme kolikrát připustit. Často je strach zaměňován za lásku. Přerostlé či potlačené  ego je strach. I strach má však své místo. Jen nás nesmí paralyzovat.

Toto téma je tak obsáhlé, že ho dál ani rozebírat nechci a k mnoha detailům nemám ani kompetence.

Faktem zůstává, že jsme si sem přišli hrát. Ke hře jménem život má ego sloužit. Aby sloužilo, musíme o něm vědět. Pokud o něm víme a převezmeme za své ego odpovědnost,  dovolíme mu činit co má a ne to, co nemá, naučili jsme se létat.

Jak může matka dát světu zdravého jedince, když ho včas nevyhodí z hnízda, aby se létat naučilo (zdravím mamánky)?

Co se stane, když ho ze strachu nevyhodí, protože by zůstala sama, protože by si mohlo ublížit, protože by to bez něj nezvládla, protože by to nezvládlo ptáče bez ní…?

Ano, to je láska, díky které ptáče poletí. Právě ta, která má tu potřebnou sílu vyhodit ptáče z hnízda, protože nepochybuje. Láska je neovladatelná a tím pádem ani neochromitelná, nezviklatelná, neoklamatelná. Proto neochromuje, nezviklává, neklame. Láska buď je nebo není. Láska se nesnaží věřit nebo se nebát. Láska ví. Láska ví, že ptáče poletí, protože mu předem nesvázala křídla strachem, pochybností či podmínkou úspěchu.

Hana Jurtíková

Tento článek může být volně šířen v nezměněné podobě s kontaktem na autora a s aktivními odkazy na internetové stránky včetně této poznámky.