Hodná holka

37

Na dospělosti mě baví, že je stále co objevovat, učit se a možnost cokoliv mít nebo  to pustit.  Pokud se člověku podaří dospět  k uvědomění sám sebe tady a teď, zachová si dětskou zvídavost, otevřenost srdce, mysli a dětskou touhu učit se a poznávat svět, našel svoji podstatu, největší ze všech. 

Každý máme své životní lekce, které se postupně učíme zvládnout. Moje lekce s velkým L byla o tom, abych sama sebe uviděla vlastníma očima a nedívala se na sebe očima druhých. Jsem 72 ročník,  vyrostla jsem v prostředí klasické české  rodiny, kde spolu lidé žili tak, jak je to naučili jejich rodiče. Ani si ve víru života (který byl spíš povinností než radostí) nevšimli,   že se stali  věrnými kopiemi rodičovských programů .

Programové vybavení

I mě postupně čekalo kopírování či aktivování určitého programového vybavení. Některé programy mi sloužily, jiné už méně. Bezpodmínečná láska, absolutní přijetí,  důvěra, otevřenost, komunikace, podpora, sebedůvěra, víra …to všechno mi přišlo přirozené, jaksi automatické. Víru jsem v sobě měla od malička, nemusela jsem ji nikde hledat. Věřila jsem v sebe, v život, v něco, co je větší než já a já jsem toho součástí (nazvěte si to, jak chcete) a přišlo mi to přirozené, nepřemýšlela jsem nad tím. Prostě jsem věděla, že můžu důvěřovat. Náboženství mě minulo. Z kostela jsem pokřtěná  utekla ve 3 letech a vrátila jsem se tam až jako dospělá a z úplně jiných důvodů.

Každá mince má dvě strany

Protože každá mince má strany dvě, tou druhou stranou byl program strach, který se stával časem  zvyklostí  a tento zvyk postupem času sílil a začal přepisovat jeden dobrý program za druhým.  Vídávala jsem strach v podobě draze vykupované lásky a pozornosti  snahou  zavděčit se druhým. Viděla jsem ve své blízkosti lidi, kteří se obětovali pro druhé, aniž by jim tím nějak pomohli a sami se v nich nakonec ztratili.  Viděla jsem lásku a přijetí zaměněné  za  protislužbu.  Za chyby se u nás  trestalo, pro ránu se nešlo daleko. Já byla dítě, které chce všechno vyzkoušet, všemu musí samo přijít na kloub, objevovala jsem okolní svět,  život jsem přímo nasávala a připadal mi fascinující. Byla jsem zvídavá, komunikativní, zaujímala jsem vlastní otevřený postoj, kterého jsem se nebála a za který jsem se  nestyděla,  kladla jsem neustále otázku: Proč?

Další šroubek do systému

Jak šel čas, byla jsem přístupem mého okolí postupně upravená k jeho obrazu. Dlouhodobému tlaku z mnoha stran nešlo odolat. Komunikace ustávala, téměř se nevysvětlovalo. Jako dítěti mi nezbylo nic jiného, než si vytvořit vlastní odpovědi, vlastní přístupy. Samosebou, že dětské. Ze sebevědomé Haničky  postupně začala vyrůstat  hodná, ustrašená, stydlivá  holčička, která dělala tak, aby byli spokojení hlavně ti druzí, protože pak mě za to budou mít rádi. Co jsem dělala, muselo být perfektní, z chyb jsem měla panickou hrůzu, protože když jsem chybovala, byla jsem potrestaná a nežádoucí. Stal se ze mě perfekcionista, který bral v úvahu jen rozumné důvody,  bál se jít za svým snem, protože si nebyl jistý sám sebou. Stal se ze mě človíček, který se bál, že není dost dobrý, čili perfektní (a když není perfektní, je nepřijatelný). Ze strachu z chyb jsem jen přežívala a stala jsem se  závislou  na názoru druhých. Bylo mi 12let, nevěděla jsem, kdo že to vlastně jsem, byla jsem uzavřená a raději sama.  Otázku „Proč?“ jsem si už kladla jenom v duchu a nebo tam, kde nehrozila „nevhodnost“. Nasadila jsem masku zvanou Hodná holka. Stala se ze mě „hadrová panenka“, kterou jsem nastrčila druhým místo sebe a já se schovala do svého vlastního smyšleného světa.

Sama v sobě jsem se ztratila.

Nevěděla jsem, čemu a komu věřit. Nebyl nikdo, kdo by mi ukázal cestu k sobě. Bylo to pochopitelné. Nebyl totiž v mém okolí nikdo, kdo by cestu sám k sobě znal.  Nezbylo mi nic jiného, než cestu sama k sobě najít sama. Byla velmi dlouhá, drahá, nebyla zbytečná. Cesta mého ega v podobě méněcennosti vedla skrze cesty těch, jejichž ega si neviděla na špičku nosu a přesto si dovolovala hlásat do světa informace o tom, že jsou meřítkem pro ostatní. Tenkrát jsem nemohla tušit, že tato ega se bojí své méněcennosti víc než já.   Na začátku této cesty jsem musela  připustit, že slovo NE není sprosté :-) a já se nemám za co stydět, protože jsem dost dobrá taková, jaká jsem (i když zrovna někomu nezapadám do jeho světa, tzn. nevyhovuji, nekonám, nemyslím dle jeho představ, modelů, systémů … ). Nutně se ze mě musel stát rebel, který šel proti zdi, jinak bych skončila v depresích. Výsledkem bylo, že jsem si musela vyzkoušet druhou stranu mince a stala jsem se sama měřítkem. Stala jsem se měřítkem, které jsem odsuzovala a z duše nenáviděla, abych pochopila, že na této straně se bojí člověk snad ještě víc, než na té druhé.

Ne

Cestou ode zdi ke zdi jsem se začala  učit říkat NE. Jednou nesměle, podruhé přehnaně. Obojí vycházelo stále ze strachu. Mým cílem  bylo naučit se říkat ne tak, aby mě byl  tento výraz hoden, tzn. byl srozumitelný,  tvořivý, bez emocí (hlavně beze strachu, že budu odsouzená) a bude dávat jasnou informaci těm, kteří si dovolují vstoupit tam, kde není jejich místo.   Učila jsem se žít a nechat žít.

Možná si říkáte, co je na tom, to je  jednoduché. Ne pro někoho, kdo byl vychováván k nezdravé slušnosti, zdvořilosti a uhýbání stylem „hlavně v klidu“ ,trpěl obrovským strachem, ž e bude nepřijatelný a nemilovaný,  když bude jiný a  bál se udělat chybu ze strachu, že za chyby se trestá. Tento přístup vám  dokáže udělat  ze života  karikaturu. Moje první ne jsem řekla raději přes telefon a pro jistotu jsem si tohle báječné slovo napsala, abych na něj při tom krátkém proslovu nezapomněla. Když jsem si dovolila vyjádřit slovo ne tam, kde jsem se k smrti bála,  byl to pro mě ten nejsladší životní zážitek. Byly to pro mě vlastně „narozeniny“, které slavím dodnes. Stala jsem se konečně přijatelnou a lásky hodnou sama pro sebe, když  jsem si poprvé dovolila  postavit se beze strachu sama za sebe a ne za druhé. Stala jsem se sama za sebe odpovědnou  a začala jsem existovat místo exitovat . Pochopila jsem význam  slovního spojení „dovolit si“. Dovolila jsem si přiznat na sobě i to, co se mi opravdu nelíbí, ale jsem to já, abych si byla schopná dovolit to , co se mi líbí.  Přiznala jsem svého slabocha, svoji část osobnosti, která uhýbala, i když neměla, aby se zavděčila  (fakt jsem nesnášela slabochy, kterým chybí koule… ) a začala jsem se učit vlastní síle. Začala jsem měnit svoje systémy přesvědčení a díky bohaté praxi jsem se stala docela dobrým programátorem vlastních her.

Přiznala jsem svoji sílu

Přiznala jsem svoji  mistrně potlačenou agresivitu, o které jsem si myslela, že ji mám zpracovanou, proto ji necítím a proto věci řeším „hlavně v klidu“. Dnes už vím, že věci jsem řešila stylem „hlavně v klidu“ proto, abych hlavně nevybuchla, protože agresivita pro mě byla prostě nepřijatelná (příliš mnoho jsem jí viděla v dětství) a já sama pro sebe jsem byla jako agresivní nepřijatelná, tak jsem ji potlačila. Kdysi jsem se totiž rozhodla, že ze mě žádný další  agresivní pitomec  nevyroste.  Ve výsledku však moje potlačená síla vypadala  jako nepřiměřená tvrdost, kterou jsem kosila hlavně tam, kde to nebylo vůbec potřeba a kde mi nic moc za kosení nehrozilo (no, někde to prostě z toho papiňáku vylézt muselo). Byla ze mě tvrdá, nedotknutelná  a „silná“ žena, na kterou si málokdo troufne (což byl účel), ale zároveň se mi nedostávalo potřebné pozornosti, ocenění a podpory, kterou jsem tolik postrádala. Zůstala jsem na všechno sama, silná žena si přece poradí, pomoc a podpory není třeba :-/ . Uvnitř jsem se cítila velice zraněná a křičela jsem o pomoc. Najednou jsem potřebovala dovolit si být „slabá“.

Vlastní úhel pohledu

Nakonec se mi přece jen podařilo sama sobě neházet klacky pod nohy. Podívala jsem se na sebe konečně svýma očima. Bylo mi smutno za všechny ty roky, kdy jsem tak nečinila.  Nechápala jsem, jak jsem se na tak úžasnou bytost mohla dívat příkře a očima těch, kteří ji nevidí. Sama sebe jsem poprosila za odpuštění.

Začala jsem se učit, jak se mít ráda. Přestala jsem se bát vlastní zranitelnosti a dovolila jsem si ji přiznat,  čímž jsem nabrala docela slušně na skutečné síle. Stala jsem se sama pro sebe přijatelnou. Naučila jsem se nepřekračovat hranice druhých a nedovolovat druhým, aby překročili ty moje.

Doprovodným efektem této změny bylo vymizení tvrdosti, arogance, agresivity, parazitismu u lidí v mém blízkém okolí  a nebo jejich úplné vymizení. Už jsem jejich lekce nepotřebovala.  Dlouho se mi stávalo, že jsem se přistihla při tom, jak se hlídám,  jestli zase sklouznu ke zvyku řešit věci po starém. Tzn. hlavně v klidu a hledat všechny možné pozitivní důvody, jak by to šlo řešit jinak. Ano, pozitivní myšlení mi bylo často ke škodě a mnohokrát mi oddálilo lekce, určené k osvojení. Naštěstí to oddálit nešlo. Cosi se ve mě od té doby automaticky bouřilo ve chvíli, kdy jsem chtěla „uhnout“. Už nešlo nevidět, neslyšet,  dělat mrtvého brouka. A tak jsem se naučila další báječnou věc. Naučila jsem se pozitivně neuhýbat a pronikla jsem do tajemství obyčejného konstatování, bez postojů, názorů, domněnek a podobných záležitostí.

Stalo se, že jsem se zamilovala do svého NE a nešetřila jsem jím. Pomohlo mi neutrácet moji sílu. A dneska?  Lekcí ještě pár přišlo, abych nevyšla ze cviku,  ale s osvojením tohoto umu  jsem musela slovo NE používat méně a méně. Děkuji za tyto  lekce, ale stačilo, pojďme jinam.

Co bylo nejtěžší, nejdelší a nejbolavější?

Sebepřijetí bez podmínek do výše  svého uvědomění, jehož výsledkem byla schopnost zasmát se sama sobě, otevřenost, prožívání místo přežívání, důvěra.

Učila jsem se postupně se přijmout taková, jaká jsem. Nebát se sama sebe (dokonalosti i nedokonalosti, schopnosti i neschopnosti, vědomosti i nevědomosti, talentu i netalentu, lásky-nelásky, síly i zranitelnosti…). Světe, tady mě máš, to jsem já!

Dala jsem si dárkem sama sebe a život mě začal opět fascinovat a bavit.

Postupně jsem v rámci mých možností ukončila boj sama se sebou. Učila jsem se přiznat si své stíny a porozumět jejich zprávě. S tím pomalu skončil i boj  tam venku,  protože už nebylo s kým vést vojnu za mír. Stala  jsem se sama pro sebe přijatelnou se svým obrazem i negativem a následně jsem byla schopná začít přijímat i ostatní se vším, co k nim patří.  Bez výhrad. Teprve tehdy  mě začali i ostatní přijímat takovou , jaká jsem.  Život se mi měnil před očima. Vyhrála jsem boj se svým egem tím, že jsem složila zbraně. Boj o  jednom účastníkovi jaksi přestal dávat smysl. Nějak mě prostě vyčerpalo  být útočník a zároveň obránce. Naučila jsem se žít a nechat žít.   Začalo ke mně  přicházet všechno, co jsem kdy chtěla. Odešlo to, co mi nikdy nepatřilo a co ke mně nepatřilo. Stačilo naučit se cenit si sama sebe se vším, co je moje,  do výše svého uvědomění.  Stačilo začít  si  naslouchat a naučit se sama sebe opět cítit skrze pocity a nedovolit emocím mě převálcovat.

Přestala jsem být hodná, abych byla hodna a začala jsem být sama sebe hodna a na sebe hodná, nezávisle na tom, zda budu přijatelná pro druhé.

Už vím. Už vím, co znamená: Jak uvnitř, tak venku. Už vím, kdo jsem. Jsem ta, která v rámci svých možností přijímá sama sebe, dovoluje si cítit a prožívat. Jsem ta, která velmi dobře ví, jak to vypadá, když se sama nepřijímá. Jsem ta, která si dala to nejcennější, co mohla. Dovolila existenci své jedinečnosti (ve všech jejích „plusech“ či „mínusech“) a přestala se za ni trestat, dávat si vinu.  Následně jsem přestala trestat i ty ostatní za jejich jedinečnost. Když jsem si to uvědomila, trošku jsem se styděla :-/. Pak jsem raději stud proměnila ve schopnost zasmát se sama sobě a vynechala jsem výsměch a ironii.  Jsem ta, která si po vleklých životních peripetiích dokázala dát sebelásku oproštěnou od zamilovanosti a velmi dobře ví, že je stále se co učit, jen ty levely mohou vypadat jinak. Už vím, že sebepřijetí je základ, na kterém stojí za to stavět bez zbytečných  výdajů na pojištění.  Tuhle pojistku jsem platila ještě 20let po svých 12tinách.

Co mohlo být jinak?

Určitě mnoho věcí. Na druhou stranu, kdybych neprošla tím, čím jsem si prošla, nebyla bych tím, kým dneska jsem. Nemohla bych dělat práci transformačního kouče, kterou miluji. Mnohé věci bych brala automaticky tak, jak tomu u mě bylo dřív a neznala bych mnohé souvislosti a mnohá zákulisí. Musela jsem si tím projít, abych si uvědomila, že automatické není nikdy nic, pokud nejsme roboti.

I já jsem byla dítě a sama vím, že to nejcennější, co můžeme svým dětem dát, je náš pohled. Dítě se na sebe dívá očima svých rodičů. Pro naše děti jsme my rodiče zrcadlo, ve kterém se děti vidí. Co ve svém zrcadle vidí?  Rodičovské pohledy mohou dítěti sdělovat mnohé o tom, kdo dítě je a čemu o sobě bude věřit.  Jak dítě vidí rodiče, tak se vidí dítě samo. Co říká každý jeden pohled, který dítěti věnujeme si přeberme každý sám. Faktem zůstává, že děti kopírují všechno to, co děláme my, dospělí. Pokud činíme věci, které nejsou ku prospěchu nám, nebudou ku prospěchu ani našim dětem. Pokud tedy něco neumíme, stačí se to doučit a začít tak činit. Naše děti to zkopírují a můžete vynechat „vychovávání“. Děti samy budou vědět, co dělat či nedělat. Mají přece náš  příklad )).

Kdybych měla svoje děti vychovat znova, ještě víc bych je  vychovávala  v lásce k lásce (nejdřív k sobě a pak k těm ostatním), víc bych je vymazlila, ne rozmazlila. Ještě víc bych je  povzbuzovala, motivovala, víc si hrála!!!!!!!, dodávala sebedůvěru, méně je kárala. Víc bych vysvětlovala, jak důležité jsou jejich postoje. Víc bych jim dala  pocítit,  že je důležité, co si myslí a  mantinely bych určovala možností výběru a ne hrozbami a vytvářením strachu.

Už totiž z vlastní zkušenosti vím, že život je hra,  která se dá hrát s radostí a lehkostí, která je dětem vlastní, dokud je o tu radost a lehkost nepřipravíme my, nevědomí, rádoby dospělí. Čím? Svým vlastním příkladem všemožných přesvědčení o povinnosti, nehodnosti a nemohoucnosti,  založených na strachu místo skutečné lásky, proměněné ve víru v sebe i v druhé.

Hana Jurtíková

Tento článek může být volně šířen v nezměněné podobě s kontaktem na autora a s aktivními odkazy na internetové stránky včetně této poznámky.

Tento článek byl zveřejněn v sekci: Články. Přímý odkaz na článek zde.