Proč mít svého kouče?

S pomocí kouče postupně přehodnocujete skutečnosti  svého života, myšlení, vnímání,  chování a  jste schopni  postupně provádět změny, které se  často promítnout i v dalších životních oblastech.

 

Být sám sobě dobrým rádcem je někdy těžké.

Občas se každému z nás stane, že jsme tak nějak zacyklení ve svém způsobu života. Zvyk je železná košile a dodává nám do určité míry pocit  bezpečí  a vlastní identity. Do té doby, dokud nám zvyk slouží, jsme v pohodě. V případě, že už se zvyk tzv. přežil nebo nám nikdy ani nesloužil,  je  dobré se zastavit a zkusit zjistit, co jiného vlastně od života chceme. O čem bychom chtěli aby byl a co je pro nás  důležité. No a pokud už to víte, můžete využít kouče třeba k rozšíření vašeho portfolia štěstí, radosti a úspěchu.

K čemu vám poslouží kouč?

Kouč vám pomůže uvědomit si existenci vlastní cesty ke svým snům. Ty se stanou vaším osudem tehdy, pokud porozumíte zákonům mysli a naučíte se číst ve své realitě.

  • Dodá vám odvahu udělat  životně důležité změny.
  • Pomůže vám přijít na to „PROČ“  a následně „JAK“  potřebnou změnu udělat.
  • Dovede vás k tomu, „CO“  je váš skutečný záměr, jaký je váš cíl a co je konkrétně potřeba udělat k jeho dosažení. Pomůže podpořit vaše rozhodnutí motivací, přesně zacílit a nastavit plán, který stojí nohama na zemi.
  • Pomůže vám upevnit schopnost sebereflexe, sebehodnocení, sebepoznání. 

V osobním koučování jde o to, aby se vám zlepšila kvalita osobního  nebo profesního života v těchto podobách:

  • Smysl života
  • Spokojenost ve vztazích
  • Nacházení zdrojů radosti
  • Naplnění vašich tužeb
  • Udržitelná hojnost

Podle čeho bych si svého kouče vybrala já?

Podle jeho schopnosti klást dobré otázky  a podle toho, zda oplývá vzácným darem mlčení, což je neocenitelná kombinace pro toho, kdo se k sobě snaží najít vlastní návod. A v neposlední řadě bych si vybrala za svého kouče toho, u koho se budu cítit přirozeně přijímaná, vítaná, respektovaná, ctěná a tím pádem se dokážu otevřít, protože budu vnímat, že samotný kouč/ka je srovnaný sám se sebou, ví co činí a dělá svoji práci rád. Pak se může dostavit důvěra, bez které je marná jakákoliv snaha.

UMĚNÍ BÝT SÁM SEBOU

Život od nás všech vyžaduje tvrdou práci sám na sobě, tzn. postupné upravování chování a co největší bezchybnost v autentičnosti (upřímnosti, opravdovosti a skutečnosti zůstat zranitelnými…), jinak nám prostě není úplně dobře se sebou samými  a následně ani s těmi druhými a těm druhým nebude dobře s námi.

Rodiče by pro svoje děti udělali cokoliv, ale málokterý rodič dopřeje dítěti to zásadní. Pod citlivým vedením mu dovolit a ukázat, jak být sám sebou.

Jako děti jsme byli přirozeně autentičtí do té doby, než naši opravdovost postupně zadupali výchovou , pravidly, přesvědčeními, neautentickými osobnostmi  (rodina, škola, kamarádi…) nebo  odepíráním toho, co by mělo každé dítě dostat přirozeně  – lásky.

Co se stane?

Postupně se naučíme neautentičnosti. Jsme tak dokonalí v potlačování sami sebe, že se z nás postupně stanou masky, které už kolikrát ani neumíme odložit, protože jsme se s nimi ztotožnili natolik, že si myslíme, že jsme jimi. Přesto tam někde hluboko víme, že to nejsme my, akorát už netušíme, kdo jsme. A tak se začneme hlásit ke slovu sami sobě smutnou realitou nebo bolestí, ať už fyzickou nebo psychickou. Proč? Protože jinak bychom se snad ani nebyli ochotní se na sebe podívat a uvidět hru, kterou jsme kdysi rozehráli a která nás vlastně nikdy ani nezačala bavit (natož pak druhé lidi), přestože jsme ji začali hrát právě kvůli těm druhým, aby nás přijali a byli jsme hodní jejich pozornosti.

Výsledkem je, že se nepřijímáme  my sami, a už vůbec nás nepřijímají ti druzí, kteří hrají stejnou tragikomedii. Pozornost upínáme k druhým, jestli si nás všimli, místo abychom si všimli sami sebe.

Ano, některé masky nám slouží a bez nich by to bylo v tomto světě opravdu složité.

Vtip je v tom, že bychom si jich měli být vědomí a měli bychom je umět odkládat a vědět, proč si je nasazujeme a co se skrývá pod nimi. K tomuto umění nám pomáhá uvědomění si sami sebe a sebeláska.

Slovo láska se dnes používá téměř bezstarostně, skoro jako fráze,  kterou lidé používají, když se zdraví, ale málokdo si uvědomuje, co to taková láska vlastně je.

Obrazně řečeno, zdravá láska vychází ze sebelásky (sebepřijetí) a ta je  pro osobu ve  šlamastice provazem, kterého se chytá, aby se vytáhla z tekutého písku a ten provaz je tak silný, že se nepřetrhne a onu osobu nespolkne  písek.  Naopak. Sebeláska je to, co vám z  písku zvedne nohy. Stačí se toho provazu jen držet. V podstatě s tímto provazem  v ruce přejdete i ty „tekuté písky“ a nemusíte se ani moc bořit. No a pokud už se máte dostatečně zdravě rádi, zase tak často se propadat nebudete, protože ten provaz vás bude přinejmenším velmi dobře jistit.

Bohužel se nezřídka stává, že ti, co neumí jistit ani sami sebe se snaží jistit ty druhé. Ještě lépe řečeno, sami sebe se snaží jistit skrze druhé, což zkrátka nelze, jen to napáchá ještě víc škod.

A jak do toho zapadá osobní kouč?

Berte osobního kouče třeba jako někoho, kdo vám ukáže, kde máte zpřetrhaná jistící lana a pomůže vám uvidět možnosti, jak si je sami a dle vašich možností opravit (uvědomit si v určité oblasti nutnost změny svého myšlení a následně chování).

 No a pokud je nemáte zpřetrhaná nebo nějakým způsobem porušená (v tomto případě nezbývá než gratulovat… ), můžete kouče využít třeba k tomu, jak je ještě víc upevnit a posunout se zase o kus dál.

Ať už tak či onak, znamená to v obou případech uvědomění se v určité oblasti (zdraví, vztahy, peníze, práce…) a následně změnu určitého myšlení a chování, ovšem to chování musí přijít na řadu, jinak vám provaz zmizí pod rukama a nebude se čeho chytat.

                                                                                                                                                         Hana Jurtíková

Tento článek byl zveřejněn v sekci: O nás. Přímý odkaz na článek zde.